Ester Ledecká: lyže i snowboard

Ester se narodila v Praze jednoho jarního dne v roce 1995. Její maminka Zuzana byla krasobruslařka, tatínek Janek je hudebník, kterého v Česku zná spousta lidí. A dědeček z maminčiny strany, Jan Klapáč, býval slavný hokejista — s československým týmem se stal sedmkrát mistrem světa. Sport tedy měla Ester doma od malička.

Když byla ještě docela malá, rodiče se rozhodli pro něco neobvyklého: ji ani jejího staršího bratra Jonáše nedali do běžné školy. Učili se doma, v klidu, jen pár hodin denně. (Tomu se říká domácí vzdělávání. V Česku je to vzácné, ale dovolené.) A díky tomu jim zbývalo strašně moc času na to, co milovali nejvíc — na sníh.

První přišel led, hned za ním lyže — to byly Ester čtyři roky. A když jí bylo pět, bratr Jonáš si pořídil snowboard. Ester se na něj jenom podívala a okamžitě věděla: tohle chci taky.

Většina závodních lyžařů dělá jenom lyže. Většina snowboardistů jenom snowboard. Trénují celé dny, celé roky, a stejně je to strašně těžké. Když chtěla Ester dělat obojí, pořád jí někdo říkal:

„Ester, vyber si. Takhle se nikam nedostaneš. Musíš se specializovat." (Specializovat se znamená vybrat si jednu věc a tu dělat naplno.)

Už ve svých čtrnácti letech řešila to samé pořád dokola — s trenéry, s funkcionáři, s lidmi okolo. Později vyprávěla, že jim odpovídala vždycky stejně: ne, ona si vybírat nebude. Bude dělat lyže i snowboard. A jestli s tím má někdo problém, najde si jiného trenéra, který to s ní zkusí po jejím.

A tak si Ester vybrala vlastní cestu. Jezdila na lyžích. Jezdila na snowboardu. Trénovala obojí. Měla být dvakrát tak unavená a třikrát tak pomalá než ostatní — a stejně se nevzdávala.

V roce 2018 se konaly zimní olympijské hry v Jižní Koreji, ve městě Pchjongčchang. (Olympijské hry jsou veliký svátek sportu — sjedou se sportovci z celého světa a soutěží v desítkách disciplín.) Ester tam jela hlavně kvůli snowboardu — v něm patřila k nejlepším.

Ale přihlásila se i na lyže. Do super-G, což je jeden z nejrychlejších závodů v alpském lyžování. (Lyžařky se v něm řítí dolů z kopce přes sto kilometrů v hodině a proplétají se mezi vysokými branami.) Před olympiádou byla v žebříčku světových lyžařek devětačtyřicátá. To je strašně daleko od medaile.

Když odstartovala, většina televizí už byla skoro přepnutá jinam. Komentátoři vyhlašovali vítězku — rakouskou Annu Veithovou, která zlato z předchozí olympiády obhajovala. Hlediště tleskalo, novináři začínali ťukat články o jejím triumfu.

A pak na trati zafičela holka z Česka, kterou skoro nikdo nečekal.

Ester letěla dolů jako vítr. Sníh poletoval kolem, brány se míhaly jako šachovnice. Když projela cílem, podívala se na výsledkovou tabuli — a dívala se moc dlouho. Pořád se na ni dívala.

Vyhrála o jednu setinu sekundy. (Setina sekundy je tak krátký okamžik, že se za něj nedá ani mrknout — je kratší než plácnutí kočičího ocasu.) Tou jedinou setinkou předjela Annu Veithovou a stala se olympijskou vítězkou v super-G.

První, co dokázala, bylo, že nedokázala uvěřit. Stála v cíli, dívala se na čísla a kroutila hlavou. Druhými, kdo nevěřily, byly soupeřky — některé z nich už si v hlavě pomalu skládaly kufry domů.

Když ji potom zastavili novináři, Ester jenom šeptala:

„To snad není možné! Když jsem projela cílem a viděla to, říkala jsem si, že to musí být nějaká chyba. Změní ten čas ještě? Nebo jsem minula branku?"

A hned dodala:

„Snila jsem o tom, že budu moct kombinovat tyhle dva sporty, to byl v téhle sezoně můj velký cíl. Teď se musím přeorientovat zase na snowboard, čeká mě kvalifikace."

Tatínek Janek seděl daleko a plakal radostí. Když ho pak novináři chytili, řekl:

„Věřil jsem, že by se to mohlo jednou stát. Ale třeba za rok, za dva, nebo až na příští olympiádě."

Jenže to se stalo dneska. Holka se startovním číslem skoro úplně dole právě porazila nejlepší lyžařky planety. A neměla v plánu se tady zastavit.

Za pár dní stála Ester znovu na startu. Tentokrát na snowboardu, v paralelním obřím slalomu. (Dvě závodnice startují vedle sebe a kličkují dolů z kopce mezi modrými a červenými brankami — vyhrává ta rychlejší.) A Ester zase vyhrála.

Stala se prvním člověkem v historii zimních olympijských her, který získal zlato ve dvou různých sportech — na lyžích i na snowboardu. Něco, o čem jí celý svět tvrdil, že to nejde.

Když se jí pak novináři ptali, jaké to je být jediným sportovcem na olympiádě se dvěma zlatými medailemi ze dvou různých sportů, Ester pokrčila rameny a krátce řekla anglicky:

„Whatever."

(Asi něco jako „No a co.") To bylo celé. Žádné velké řeči. Pro ni to nebyl důkaz, že je nejlepší — byl to spíš důkaz, že stálo za to si trvat na svém.

Ester Ledecká se nevešla do žádné škatulky. Když jí říkali „vyber si jeden sport", vybrala si dva. Když jí říkali „nemůžeš vyhrát", vyhrála dvakrát. A když jí pak celý svět tleskal, jenom pokrčila rameny.

Někdy je nejlepší cesta ta, na které ostatní tvrdí, že se nedá projít. Když máš rád dvě věci, nemusíš vždycky volit. Někdy si musíš najít vlastního trenéra — a vlastní kopec.

A pak prostě letět dolů. I kdyby ti všichni říkali, že do cíle přijedeš až devětačtyřicátá.