Emil Zátopek: trénink v těžkých botách

V malém moravském městečku Kopřivnice se v roce 1922 narodil kluk, kterému dali jméno Emil. Emil Zátopek. Bydleli v domku, kde bylo dětí jako kuřat — a peněz pořád málo. Boty byly drahá věc, a tak když Emil utíkal místo aby šel, tatínek se na něj mračil. „Nedrhni mi boty o zem, vždyť je proběháš!"

Emil se snažil chodit jako ostatní. Ale nohy ho samy nesly. Když nikdo neviděl, zase trochu poklusával. A v hlavě se mu rojila otázka, kterou ještě nedovedl pojmenovat: jak rychle by se vlastně dalo doběhnout někam daleko?

V šestnácti letech ho rodiče poslali do města Zlín, do velké továrny pana Bati. (Baťa byla česká továrna na boty — tisíce lidí tam šily, lepily a balily obuv, kterou znal celý svět.) Emil mazal stroje a učil se míchat gumové směsi. Sportu se vyhýbal. Tvrdil, že je slabý.

Jenže jednoho dne přišel na nádvoří továrenský trenér. Ukázal prstem na čtyři kluky, Emila mezi nimi: „Vy čtyři. Poběžíte závod."

Emil se bránil: „Pane trenére, já nemůžu, mně není dobře." Trenér ho poslal k doktorovi. Doktor si Emila prohlédl, poklepal mu na hrudník a řekl: „Tenhle kluk je zdravý jako řípa."

A tak musel Emil běžet. Jakmile se rozběhl, něco se v něm zlomilo a zase poskládalo dohromady. Najednou už nechtěl být poslední. Chtěl být první. Doběhl druhý. A od toho dne věděl, že běh ho neopustí.

Když Emil zjistil, že chce být opravdu rychlý, vymyslel si trénink, jakým do té doby nikdo nikdy neběhal. V armádě, kam ho později poslali, vyrážel ven i v nejhorším počasí. Když ostatní vojáci seděli v teple, Emil si obul těžké armádní boty — takové ty kanady s tvrdou podrážkou, do kterých se vejde celá noha s vlněnou ponožkou — a vyrazil do lesa. Do sněhu po kolena.

V hlubokém sněhu se nedalo běžet normálně. Emil si vymyslel zvláštní houpavý krok, který vypadal trochu jako poskakující los, aby se mu nohy v závějích neutopily. (Závěj je hromada sněhu, kterou navál vítr — někdy je hluboká i víc než dítě je vysoké.) Domů se vracel mokrý, zmrzlý a šťastný.

A pak vymyslel ještě jednu věc. Místo aby běhal pořád stejně dlouho a stejně rychle, rozdělil si dráhu na krátké úseky po čtyřech stech metrech. Sprintnul. Zpomalil. Sprintnul. Zpomalil. A znovu. A znovu. Někdy takových sprintů zaběhal sto za jediný den. Říkal tomu „koňská dávka, každý den." (Tomuhle tréninku se dnes říká intervalový trénink a běhá ho na celém světě skoro každý vytrvalec. Emil ho proslavil jako první.)

Lidé se ho ptali: „Emile, proč si to tak komplikuješ? Proč těžké boty? Proč sníh?"

Emil se usmál a řekl: „Když trénuju v těžkých botách, mám v závodě lehké nohy."

V zimě, když venku zuřila vánice, Emil se nevzdával. Doma napustil vanu vodou, naházel do ní špinavé prádlo a začal po něm běhat na místě. Voda mu šplíchala kolem kotníků, prádlo se pod ním ždímalo — a Emilovi se tak dělaly dvě věci najednou: tréninkový kilometr a vyprané ponožky.

Jeho žena se jmenovala Dana. (Zajímavost: Dana se narodila ve stejný den a stejný rok jako Emil — devatenáctého září 1922. Také byla vrcholová sportovkyně, házela oštěpem.) Když Emil chtěl mít trénink ještě těžší, posadil si Danu na záda a běžel s ní lesem.

Sousedé občas zahlédli okýnkem podivné věci — kluka, který drží dlouho dech, až mu z toho vrávorají nohy, kluka, který si nosí manželku jako batoh — a kroutili hlavou. „Ten Zátopek je nějaký divný, ne?"

Emil byl divný. Ale taky pomalu, krok po kroku, sprint po sprintu, dělal sám ze sebe nejrychlejšího vytrvalce na světě.

V roce 1952 jel československý olympijský tým do finských Helsinek. Emil byl už slavný — cizí novináři mu říkali „česká lokomotiva", protože když běžel, funěl, kýval hlavou a do cíle dorážel jako vlak, který se nedá zastavit.

V Helsinkách vyhrál pětikilometrový závod. Pak vyhrál desetikilometrový. A pak řekl něco, co ostatní běžci nemohli pochopit: „Přihlásím se i na maratón."

Maratón je nejdelší olympijský běh — měří 42 kilometrů a 195 metrů. To je jako oběhnout pořádně velké město. A Emil dosud nikdy v životě žádný maratón nezávodil. Ani jediný.

Závod se rozjel a brzy se do čela dostal Angličan Jim Peters, nejlepší maratonec světa. Emil se pomalu propracoval k němu, doběhl ho, otočil k němu hlavu a zeptal se ho — anglicky, slušně, jako by si povídali u oběda:

„The pace, Jim, is it too fast?" („Není to tempo moc rychlé, Jime?")

Jim Peters byl podrážděný, a tak ze sebe vysypal: „No, has to be like this. Actually, it's too slow." („Ne, musí to být takhle. Vlastně je to ještě pomalé.")

Emil přikývl, zrychlil — a Jim Peters už ho nikdy nedohnal. Po pár kilometrech ze závodu odstoupil. A Emil doběhl do cíle úplně první. Tři olympijská zlata v jednom týdnu, ve třech různých vzdálenostech — to se před ním ani po něm nikomu nepovedlo.

Když Emil pak komentoval, jaké to je běžet tak dlouho, řekl větu, která se dnes opakuje v běžeckých klubech po celém světě:

„If you want to enjoy something, run 100 metres. If you want to experience something, run a marathon." („Když si chceš něco užít, běž stovku. Když chceš něco prožít, běž maratón.")

Doma v Československu vítaly Emila davy. Děti si zapisovaly do sešitů kolik kilometrů uběhne za den. Trenéři z celého světa přijížděli za Emilem, aby pochopili, jak to dělá.

Emil se vždycky pousmál a ukázal na své staré těžké boty pověšené u kamen. „Tady. Tohle je celé tajemství."

Když chceš někoho předběhnout v něčem, co je důležité, nemusíš mít zázračnou obuv ani kouzelný nápoj. Musíš si v hlavě říct: zítra to udělám trochu těžší, než to musím udělat dnes. Zítra obuju těžší boty. Zítra půjdu do hlubšího sněhu. Zítra zaběhnu jeden sprint navíc.

A když pak přijde závod — opravdový závod, ten, na kterém záleží — najednou ti budou nohy připadat lehké jako pírka.

Emil Zátopek to věděl. A nikdy na to nezapomněl.