Štories

Daniel Tipelt

Eliška Junková: holka, co závodila

4 min čtení
Bětka z Olomouce

16. listopadu 1900 se v Olomouci narodila holčička. Doma jí říkali Bětka — celým jménem Alžběta Pospíšilová. Byla šesté z osmi dětí v jedné moravské řemeslnické rodině. A protože se pořád na všechny usmívala, dali jí v rodině přezdívku Smíšek.

Olomouc byla na začátku 20. století město koní a kočárů. Po dlážděných ulicích cinkaly tramvaje, sedláci jezdili s vozy taženými párem koní a děti běhaly bosé po dvorech. Auta byla v té době vzácnost — jezdilo jich tu sotva pár a každé bylo událost. Když některé z těch hlučných strojů projelo kolem, lidé se otáčeli za vůní benzínu jako za podivnou kouzelnickou show.

A Bětka? Bětka se otáčela jinak než ostatní holky. Otáčela se s obdivem.

Holka, která se uměla domluvit

Bětka byla chytrá. Velmi chytrá. Ve škole se jí učení dařilo, a hlavně jí šly jazyky. Než jí bylo šestnáct, mluvila plynně německy a docela slušně anglicky. To bylo v tehdejší Olomouci skoro neslýchané — většina holek v jejím věku se učila vést domácnost, ne cizí řeči.

Po škole si díky tomu našla práci v olomoucké pobočce hypoteční banky. Sedávala tam u stolu s razítky a papíry, vyřizovala dopisy v cizích jazycích a počítala peníze klientů. Vážná práce pro mladou dívku. Ale uvnitř té vážné úřednice pořád dřímalo to děvče, které se zastavovalo na ulici pokaždé, když projíždělo auto.

Pán, který přivedl Bugatti

Do banky v Olomouci jednoho dne přišel mladý muž jménem Vincenc Junek — všichni mu říkali Čeněk. Byl to úředník z větší banky a do toho nadšený automobilový závodník. Ruku měl pošramocenou od války, takže mu řazení rychlostí občas dělalo potíže — ale auta mu z hlavy nešla.

Bětka a Čeněk se do sebe zamilovali. V roce 1922 se vzali. A když si Bětka brala Čeňka, změnila si křestní jméno z Alžběty na Eliška. Tak ji od té doby znal svět: Eliška Junková.

Hned po svatbě jí muž ukázal něco, co předtím vidělo jen málo žen v Evropě: závodní auto. Pravé. Hlučné. Vonící benzínem a horkým olejem. Italské Bugatti.

Když ji posadil za volant

Většinou by manželka závodníka zůstala doma a držela palce. Eliška ne. Eliška ho prosila, ať ji za ten volant pustí.

A Čeněk ji pustil.

Začalo to nenápadně — v roce 1923 s ním jela poprvé v závodě jako spolujezdkyně-mechanička. O rok později, v roce 1924, sedla za volant sama a vyhrála svou kategorii v závodě do vrchu Lochotín–Třemošná. Z mladé úřednice z banky se najednou stala závodnice.

Závodila pořád ve stejném: modrá sukně, bílá halenka, helma a brýle. Mezi muži v kožených bundách vypadala jako návštěva z jiné planety. Smáli se jí, dokud nezačala vyhrávat. Pak jí začali přezdívat „Královna volantu".

Sicílie, hory a Targa Florio 1928

Nejtěžší automobilový závod tehdejšího světa se jmenoval Targa Florio. Jezdilo se na Sicílii, v italských horách Madonie. Trať byla úzká, klikatá, prašná a vedla kolem srázů. Auto muselo přejet tisíce zatáček, několikrát dokola, a špatně mohlo skončit při každé z nich.

V roce 1928 se Eliška na Targa Florio postavila proti dvaceti pěti mužům — mezi nimi i proti pozdějšímu legendárnímu Taziu Nuvolarimu. Měla Bugatti Type 35B s přeplňovaným motorem.

A teď přijde to nejneuvěřitelnější.

Po prvním okruhu byla čtvrtá. Ve druhém okruhu se dostala do čela — poprvé v dějinách žena vedla jeden z nejdůležitějších závodů světa. A vedla i ve třetím okruhu. Diváci na trati nevěřili svým očím.

V posledním okruhu se jí ale stala nepříjemnost. Podle některých pramenů píchla pneumatiku v poslední části závodu a ztratila skoro devět minut, než ji s Čeňkem vyměnili. Do cíle dojela pátá — necelou minutu za vítězem Albertem Divo. Za ní zůstalo dvacet pět mužů, kteří měli to štěstí, že zrovna tehdy nezávodili proti někomu jako Eliška.

Sám pořadatel Vincenzo Florio o ní řekl, že byla „morální vítěz dne".

Když přestane benzín vonět

Dva měsíce po sicilském triumfu přišlo to nejhorší. Při závodě na německém Nürburgringu Čeněk havaroval — narazil v zatáčce do skály a srážku nepřežil.

Eliška to už nikdy nedala dohromady. Sundala helmu, prodala auta a závodit přestala. Bylo jí dvacet sedm let.

Žila pak dál ještě dlouho — viděla druhou světovou válku, viděla, jak se z aut staly stroje pro každého, viděla, jak na trať vyjely další ženy, kterým byla vzorem. Zemřela 5. ledna 1994 v Praze, ve věku 93 let.

Co po ní zbylo

Eliška Junková nevyhrála Targa Florio. Ale to není to, co si po ní pamatujeme.

Pamatujeme si olomouckou holku Bětku, která se v roce 1900 narodila do světa koní a kočárů a rozhodla se, že bude závodit s nejlepšími muži světa v nejtěžším závodě, jaký tehdy existoval. A ne ze žárlivosti. Ne proto, aby něco dokazovala. Ale protože ji to závodění bavilo víc než cokoli jiného na světě.

Když chcete vědět, jestli něco zvládnete, není odpověď v tom, jestli vyhrajete. Odpověď je v tom, jestli vůbec vyjedete na trať.

Eliška vyjela.

Zdroj: Podle hesla Eliška Junková na Wikipedii (en), článku Radio Prague International a Škoda Motorsport. Memoárová kniha Má vzpomínka je Bugatti (1972) jako kontextový pramen.