Daniel Tipelt
Eliška Junková: holka, co závodila
16. listopadu 1900 se v Olomouci narodila holčička. Doma jí říkali Bětka — celým jménem Alžběta Pospíšilová. Byla šesté z osmi dětí v jedné moravské řemeslnické rodině. A protože se pořád na všechny usmívala, dali jí v rodině přezdívku Smíšek.
Olomouc byla na začátku 20. století město koní a kočárů. Po dlážděných ulicích cinkaly tramvaje, sedláci jezdili s vozy taženými párem koní a děti běhaly bosé po dvorech. Auta byla v té době vzácnost — jezdilo jich tu sotva pár a každé bylo událost. Když některé z těch hlučných strojů projelo kolem, lidé se otáčeli za vůní benzínu jako za podivnou kouzelnickou show.
A Bětka? Bětka se otáčela jinak než ostatní holky. Otáčela se s obdivem.
Bětka byla chytrá. Velmi chytrá. Ve škole se jí učení dařilo, a hlavně jí šly jazyky. Než jí bylo šestnáct, mluvila plynně německy a docela slušně anglicky. To bylo v tehdejší Olomouci skoro neslýchané — většina holek v jejím věku se učila vést domácnost, ne cizí řeči.
Po škole si díky tomu našla práci v olomoucké pobočce hypoteční banky. Sedávala tam u stolu s razítky a papíry, vyřizovala dopisy v cizích jazycích a počítala peníze klientů. Vážná práce pro mladou dívku. Ale uvnitř té vážné úřednice pořád dřímalo to děvče, které se zastavovalo na ulici pokaždé, když projíždělo auto.
Do banky v Olomouci jednoho dne přišel mladý muž jménem Vincenc Junek — všichni mu říkali Čeněk. Byl to úředník z větší banky a do toho nadšený automobilový závodník. Ruku měl pošramocenou od války, takže mu řazení rychlostí občas dělalo potíže — ale auta mu z hlavy nešla.
Bětka a Čeněk se do sebe zamilovali. V roce 1922 se vzali. A když si Bětka brala Čeňka, změnila si křestní jméno z Alžběty na Eliška. Tak ji od té doby znal svět: Eliška Junková.
Hned po svatbě jí muž ukázal něco, co předtím vidělo jen málo žen v Evropě: závodní auto. Pravé. Hlučné. Vonící benzínem a horkým olejem. Italské Bugatti.
Většinou by manželka závodníka zůstala doma a držela palce. Eliška ne. Eliška ho prosila, ať ji za ten volant pustí.
A Čeněk ji pustil.
Začalo to nenápadně — v roce 1923 s ním jela poprvé v závodě jako spolujezdkyně-mechanička. O rok později, v roce 1924, sedla za volant sama a vyhrála svou kategorii v závodě do vrchu Lochotín–Třemošná. Z mladé úřednice z banky se najednou stala závodnice.
Závodila pořád ve stejném: modrá sukně, bílá halenka, helma a brýle. Mezi muži v kožených bundách vypadala jako návštěva z jiné planety. Smáli se jí, dokud nezačala vyhrávat. Pak jí začali přezdívat „Královna volantu".
Nejtěžší automobilový závod tehdejšího světa se jmenoval Targa Florio. Jezdilo se na Sicílii, v italských horách Madonie. Trať byla úzká, klikatá, prašná a vedla kolem srázů. Auto muselo přejet tisíce zatáček, několikrát dokola, a špatně mohlo skončit při každé z nich.
V roce 1928 se Eliška na Targa Florio postavila proti dvaceti pěti mužům — mezi nimi i proti pozdějšímu legendárnímu Taziu Nuvolarimu. Měla Bugatti Type 35B s přeplňovaným motorem.
A teď přijde to nejneuvěřitelnější.
Po prvním okruhu byla čtvrtá. Ve druhém okruhu se dostala do čela — poprvé v dějinách žena vedla jeden z nejdůležitějších závodů světa. A vedla i ve třetím okruhu. Diváci na trati nevěřili svým očím.
V posledním okruhu se jí ale stala nepříjemnost. Podle některých pramenů píchla pneumatiku v poslední části závodu a ztratila skoro devět minut, než ji s Čeňkem vyměnili. Do cíle dojela pátá — necelou minutu za vítězem Albertem Divo. Za ní zůstalo dvacet pět mužů, kteří měli to štěstí, že zrovna tehdy nezávodili proti někomu jako Eliška.
Sám pořadatel Vincenzo Florio o ní řekl, že byla „morální vítěz dne".
Dva měsíce po sicilském triumfu přišlo to nejhorší. Při závodě na německém Nürburgringu Čeněk havaroval — narazil v zatáčce do skály a srážku nepřežil.
Eliška to už nikdy nedala dohromady. Sundala helmu, prodala auta a závodit přestala. Bylo jí dvacet sedm let.
Žila pak dál ještě dlouho — viděla druhou světovou válku, viděla, jak se z aut staly stroje pro každého, viděla, jak na trať vyjely další ženy, kterým byla vzorem. Zemřela 5. ledna 1994 v Praze, ve věku 93 let.
Eliška Junková nevyhrála Targa Florio. Ale to není to, co si po ní pamatujeme.
Pamatujeme si olomouckou holku Bětku, která se v roce 1900 narodila do světa koní a kočárů a rozhodla se, že bude závodit s nejlepšími muži světa v nejtěžším závodě, jaký tehdy existoval. A ne ze žárlivosti. Ne proto, aby něco dokazovala. Ale protože ji to závodění bavilo víc než cokoli jiného na světě.
Když chcete vědět, jestli něco zvládnete, není odpověď v tom, jestli vyhrajete. Odpověď je v tom, jestli vůbec vyjedete na trať.
Eliška vyjela.