Daniel Tipelt
Dominik Hašek: brankář, který padal jinak
V roce 1965 se v Pardubicích — východočeském městě plném komínů, kolejí a koní (Pardubice jsou totiž známé velkým dostihovým závodem) — narodil kluk, kterému říkali Dominik. Doma to nebylo lehké. Když byly Dominikovi dva roky, rodiče se rozvedli. Maminka se později znovu vdala za pana Jana Haška, který Dominika přijal za vlastního a dal mu své příjmení.
Tatínek Jan pracoval jako horník. Šachta byla daleko a v týdnu byl pryč — vstával brzy, vracel se s černým prachem ve vráskách kolem očí. Když ale přijel domů, vzal Dominika za ruku, došli na rybník nebo k řece, a kluk si poprvé zkusil bruslit. Bylo mu pět let.
Dominik měl jednu zvláštnost. Když si kluci venku hráli s míčem, každý chtěl střílet góly. Dominik chtěl chytat. Když si hráli fotbal, postavil se do brány. Když si hráli hokej, vzal si hůl. Vždycky chtěl být ten, kdo brání.
Doma to neměl jednoduché — žádnou opravdovou branku v obýváku nikdo nemá. A tak si Dominik vymyslel vlastní. Postavil se mezi dveře u kuchyně a dědeček mu z druhé strany pokoje házel tenisové míčky. Hodina po hodině. Tenisák letí, Dominik se vrhá — někdy doleva, někdy doprava, někdy úplně na zem.
Dědeček neházel pomalu. „Kdybys to měl mít lehké, nestál bys v bráně," říkával. A míčky létaly dál.
Když bylo Dominikovi šest, rodiče ho přihlásili do hokejového oddílu pardubické Tesly. (Tesla byl tehdy velký pardubický hokejový klub — z něj později vznikl HC Pardubice. Pojmenovaný byl podle továrny, ne podle vědce.) Dominik si poprvé navlékl opravdovou brankářskou výstroj — velké betony na nohy, lapačku, vyrážečku, masku. Všechno bylo trochu velké a trochu těžké.
A pak se stala věc, kterou si pamatoval celý život: od šesti let až do svých pětadvaceti neměl Dominik nikdy speciálního brankářského trenéra. Hokejoví trenéři v klubu trénovali hlavně útočníky a obránce. Brankáři? „Postav se tam a chytej."
A tak se Dominik musel naučit chytat sám. A vymyslel si to po svém.
Většina brankářů stojí. Stojí pěkně rovně, kolena trochu pokrčená, jenom občas si kleknou na led, aby zakryli díru pod sebou. To je správné. To je krásné. Tak to v učebnicích bývalo nakreslené.
Dominik byl dlouhý a hubený. Když stál rovně, střela dolů ke kraji branky mu vždycky proletěla pod nohou. Tak si řekl: když ho neumím chytit nohou, zalehnu na něj celým tělem.
A začal padat. Padal čelem na led. Padal na záda. Válel se z jedné tyčky k druhé. Když nemohl natáhnout ruku, natáhl hlavu. Když mu vypadla hokejka, klidně chytil puk holou rukou. Brankáře, který by se choval takhle „neuhlazeně", svět ještě neviděl.
Někteří trenéři kroutili hlavou: „Hašku, takhle se přece nechytá. Stůj pěkně rovně. Nepadej. Nechytej hlavou." A snažili se ho předělat.
Dominik je vyslechl. Pak se postavil zpátky do branky. A zase padal. Protože věděl jednu věc, kterou si sám vyzkoušel tisíckrát mezi dveřmi od kuchyně: on jiný styl prostě nemá. A když padá, puky chytá.
Trenéři to nakonec vzdali. Některé věci nelze opravit. Některé věci se musí jen nechat růst.
Asi si říkáš, jak může kluk něco trénovat sám, bez učitele. Ale Dominik trénoval pořád. Po škole na zimáku. Doma v pokoji s tenisákem. V noci v posteli, kde si v hlavě přehrával celé zápasy a počítal, kde by se měl po které ráně vrhnout.
A potichu, sám, si vymýšlel triky, na které jiní brankáři přišli až o moc později.
V šestnácti letech, v roce 1980, vběhl Dominik na led mezi dospělé hokejisty pardubické Tesly v nejvyšší československé soutěži. Byl nejmladší brankář v historii, který kdy v té lize hrál. Lidé v ochozech ho viděli poprvé — vysokého, hubeného kluka, který se za chvilku schoulil na led, za chvilku už zase letěl od tyčky k tyčce. Smáli se. A pak přestávali, protože za ním nepadaly puky.
Dominik Hašek později vyhrál olympiádu v Naganu (1998), vyhrál Stanley Cup, dostal se do hokejové Síně slávy a stal se jedním z nejslavnějších brankářů, jaké svět viděl. Říkali mu „Dominátor". Cizí novináři psali, že chytá jako ryba, která se mrská na souši. Bylo to myšleno jako pochvala.
Ale začalo to úplně jinak. Začalo to mezi dveřmi v kuchyni. Začalo to klukem, který nebyl postavený jako ostatní brankáři, kterého chtěli učitelé „opravit", a který to s nimi vždycky slušně vydržel — a pak udělal po svém.
Když ti někdo bude říkat, že to, co děláš, není správně, protože to ostatní dělají jinak, vzpomeň si na Dominika. Někdy je nejlepší způsob ten, který nikdo jiný nemá. Stačí ho zkoušet tak dlouho, dokud si puky nenajdou tvoji lapačku samy.