David Attenborough: kluk se zkamenělinami

David Attenborough se narodil 8. května 1926 v anglickém městečku Isleworth a krátce nato se s rodiči přestěhoval do Leicesteru ve středu Anglie. Bydleli v domě, jakému se říká College House — stál přímo na pozemku University College, kde byl Davidův tatínek Frederick ředitelem.

David byl prostřední ze tří bratrů. Starší Richard se později stal slavným hercem a režisérem (jeho film Gándhí získal osm Oscarů, ale to je úplně jiný příběh). Mladší John byl tichý kluk a později pracoval v Itálii u automobilky Alfa Romeo. A David? David měl rád kameny.

Když je vám sedm let a žijete v Leicesteru, máte kolem sebe něco zvláštního: krajinu, která je stará. Ale opravdu hodně stará. Ve skalách a vápencích kolem města jsou ukryté zkameněliny — pozůstatky tvorů, kteří plavali v moři před stovkami milionů let, dlouho předtím, než po Zemi chodili první lidé. (Zkamenělina, latinsky fossilis, je otisk nebo kostra dávného živočicha, kterou čas a kámen společně zachovaly jako vzkaz z hluboké minulosti.)

David si půjčoval kolo a vyrážel z města pryč, ven do lomů v okolí Leicestershiru. Lom je takové velké okno do nitra země — místo, kde lidé vykopali kámen a najednou je vidět, co je vespod. A vespod, v rozdrcené suti, ležely poklady: spirálovité ulity amonitů, šípovitá těla belemnitů, otisky mlžů. (Amoniti byli mořští tvorové s ulitou stočenou jako beraní roh, žili před desítkami milionů let a vymřeli společně s dinosaury. Belemniti vypadali trochu jako dnešní chobotnice, jen měli uvnitř těla pevnou špičatou tyčku.)

David později řekl: „Když jsem byl kluk a vyrůstal jsem ve středu Anglie, v Leicesteru, kameny a vápence, které jste tam našli, byly plné těch nejkouzelnějších věcí."

David popsal, jaké to bylo, najít první velký amonit. Vzal kladívko, klepnul do obyčejně vypadajícího kamene a kámen se rozevřel jako kniha.

„Klepnete do kamene a ten se najednou rozevře. A uvnitř je tahle úžasná stočená ulita, krásná a podivuhodná, a sto padesát milionů let ji nikdo neviděl — kromě vás."

Představte si to. Stojíte u prašného lomu, držíte v rukou půlku rozlomeného kamene a v té půlce je zvíře. Nebo aspoň jeho dům. A vy jste úplně první živá bytost po sto padesáti milionech let, která se na něj dívá. Sto padesát milionů let! To je tak dávno, že kdybyste vedle té ulity poskládali rok ke roku, došli byste až někam, kde Zemi vládli dinosauři.

David k tomu dodával: „Připadalo mi to romantické a vzrušující. A bavilo to malého kluka, který má rád sbírání věcí."

Když si David přivezl plnou tašku úlomků, nedokázal sám poznat, co je co. A tak chodil do New Walk Museum v Leicesteru. Tam pracoval geolog (vědec, který se zabývá kameny a tím, co je v nich uvnitř) jménem H. H. Gregory.

Pan Gregory se nad Davidovými nálezy nikdy nezasmál a nikdy ho neposlal pryč. Naopak — sedl si s ním, vytáhl knížky a pomohl mu zkameněliny pojmenovat a zařadit. Některé byly dvě stě milionů let staré, jiné „jen" sto. Každá měla svůj příběh.

Pro Davida to byla obrovská lekce. Naučil se, že trpělivý dospělák, který někoho vyslechne, dokáže v dítěti otevřít celý svět. O mnoho let později se David sám stal takovým dospělákem pro miliony dětí — jen místo v muzeu seděl v televizi a vyprávěl jim o žirafách, ledních medvědech a stromech v pralese.

Když bylo Davidovi asi jedenáct let, doslechl se, že na univerzitě, kde pracoval jeho táta, potřebují mloky (malé černé ještěřičky, které žijí v rybnících a umějí dýchat ve vodě i na souši). Vědci z katedry zoologie je chtěli k pokusům a hledali někoho, kdo by jim je dodával.

David se přihlásil. Nabídl, že každého mloka prodá za 3 pence, což byly tehdy asi tři malé mince. A protože věděl, kde mloci v rybníčcích bývají, brzy mu to začalo vydělávat malé kapesné. Tatínek prý ani netušil, že mloci, které univerzita kupuje, chodí od jeho syna a z rybníčka pár set metrů od domu.

Byl to první důkaz toho, co se v Davidovi rodilo: láska k živým tvorům spojená s chytrostí, jak ji předat dál.

V roce 1936, když Davidovi bylo deset, přijel do Leicesteru jeden zvláštní řečník. Říkal si Grey Owl (Šedá sova) a vystupoval jako kanadský indián v péřové čelence. Mluvil o lesích, o bobrech (chlupatých zvířatech, která staví hráze ve vodě) a o tom, že dovolíme-li lidem vykácet všechno, jednoho dne nezbyde nic.

David seděl v sále De Montfort Hall vedle staršího bratra Richarda. Když Grey Owl mluvil, David úplně ztichl. Richard si pak pamatoval, že Davida ten den ten pán „úplně dostal" — svou znalostí květin a zvířat Kanady a svým varováním, že křehká rovnováha přírody se může jednoho dne zhroutit.

Bylo to dlouho předtím, než se ze slov jako ekologie nebo globální oteplování staly běžné věci. Ale v hlavě desetiletého Davida tehdy zazněl signál. Jako když praskne kámen v lomu a uvnitř leží něco, co po vás bude svět opakovat.

David vyrostl. Získal stipendium na Clare College v Cambridgi, kde studoval geologii a zoologii (vědu o kamenech a vědu o zvířatech). Potom začal pracovat v televizi BBC — nejdřív točil malé pořady, později pořady tak velké, že na ně v neděli večer čekal celý svět. Jmenovaly se třeba Život na Zemi, Modrá planeta nebo Život v ledu.

A v každém z nich se ozýval jeho klidný, vlídný hlas. Stejný hlas, který kdysi šeptal „nikdo to neviděl sto padesát milionů let kromě mě."

Z malého kluka se zkamenělinami se stal hlas celé divoké přírody. A snad to tak je proto, že už jako sedmiletý David věděl jednu věc: každý kámen, každý mlok a každý strom má svůj příběh — a stačí se naklonit dost blízko, abyste ho zaslechli.