Daniel Tipelt
Charles Darwin: sběratel broučků
V anglickém městečku Shrewsbury se 12. února 1809 narodil chlapec jménem Charles Robert Darwin. Tatínek byl lékař, dědeček po mamince proslulý hrnčíř Josiah Wedgwood. V rodině o peníze nebyla nouze — ale Charlesovi pořád něco chybělo. Něco živého, co by se dalo přinést domů a uložit do krabičky.
Když mu bylo osm let, šel poprvé do školy. A už tehdy o sobě napsal v životopise, který sepsal jako stařec: „Záliba v přírodopisu, a zvláště ve sbírání, byla ve mně velmi silná." (V originále: „the passion for collecting … was very strong in me.") Sbíral mušle, pečetě, mince, minerály a — což ho možná nejvíc bavilo — ptačí vejce. Měl ale pravidlo: z jednoho hnízda jen jedno vajíčko. Aby ptáčci přišli jen o jednoho potomka, ne o všechny.
Ten samý rok, kdy poprvé vyrazil do školy, mu zemřela maminka. Charles na ni v životopise vzpomíná jako na chvíli plnou zmatku — pamatoval si jen černý sametový plášť a podivný stůl v ložnici. Možná i proto se tak rád ztrácel venku, mezi kameny, ulitami a brouky. Tam byl klid.
Charles nebyl ve škole žádný šprt. Latina mu nešla, řečtina taky ne, a tatínek se na něj jednou rozčílil: „Nezajímáš se o nic, jen o lov, psy a chytání krys! Uděláš ostudu sobě i celé rodině." (Tahle věta Charlese tak zabolela, že si ji pamatoval do smrti.)
V sedmnácti ho tatínek poslal studovat medicínu do Edinburghu. Ale operace bez umrtvení (tehdy se ještě neoperovalo s anestezií) byly pro citlivého Charlese nesnesitelné — utekl od stolu a nikdy se k medicíně nevrátil. Tatínek si povzdechl a poslal ho do Cambridge. Měl se z něj stát farář. To přece zvládne každý.
V Cambridge ale Charles narazil na něco, co bylo zajímavější než kostel.
Měl tam bratrance Williama Darwina Foxe, který sbíral brouky. Charles se na ně podíval a propadl jim. „Žádné jiné zaměstnání v Cambridge mě nezajímalo s takovou vášní a nedělalo mi takovou radost jako sbírání brouků," napsal později.
Studenti chodili do lesů kolem řeky Cam, odtrhávali kůru ze starých stromů a hledali pod ní vzácné druhy. Mohli sbírat hodiny v zimě, v dešti, po kolena v bahně — Charlesovi to nevadilo. Pro brouka by tehdy udělal cokoli.
A teď přichází ta nejslavnější příhoda jeho mládí. Vyprávějme ji jeho vlastními slovy, tak jak ji on sám zapsal do životopisu. Bylo mu asi dvacet let:
„Jednoho dne, když jsem odtrhával starou kůru, uviděl jsem dva vzácné brouky a popadl jsem jednoho do každé ruky; pak jsem uviděl třetího, nového druhu, o kterého jsem nechtěl přijít, a tak jsem si toho, kterého jsem držel v pravé ruce, strčil do pusy. Běda! Vystříkl jakousi nesmírně palčivou tekutinu, která mě tak pálila na jazyku, že jsem ho musel vyplivnout — a brouk byl ztracen, a třetí brouk také."
Představte si tu scénu. Mladý student stojí v lese, kůra mu padá k nohám, v každé ruce jeden brouk, a před ním leze třetí. Kdo by ho nechal být? Tak otevře pusu a — hop — schová toho z pravé ruky pod jazyk.
Brouk, kterého si dal do pusy, byl s největší pravděpodobností střevlík prskavec (čeleď Carabidae). Tihle broučci se brání tak, že vystříknou horkou, palčivou kapalinu — něco jako miniaturní chemická bomba. Charles ji ucítil přímo na jazyku. A tak musel brouka vyplivnout, a než stačil sáhnout po tom třetím, oba zmizeli.
Přišel o dva brouky. Ale získal příběh, který si lidé vyprávějí dodnes — skoro dvě stě let po té události.
V Cambridge nebyl Charles žádná hvězda. Ale jeho profesor botaniky John Stevens Henslow si všiml, jak ten kluk s lupou mezi kořeny pořád něco zkoumá. Začali spolu chodit na dlouhé procházky — tak dlouhé, že Charlesovi v Cambridge říkali „the man who walks with Henslow" — muž, co chodí s Henslowem.
A právě Henslow mu jednoho dne — bylo to v roce 1831, Charlesovi bylo dvaadvacet — doporučil, aby se přihlásil jako přírodovědec na loď HMS Beagle, která se chystala na cestu kolem světa. Tatínek byl proti. Strýček Josiah se ale postavil za Charlese a tatínek nakonec povolil.
Plavba na Beagle trvala pět let. Charles se vrátil s bednami plnými ulit, kostí, ptáků, kamenů a — samozřejmě — brouků. A z toho všeho začal pomalu skládat teorii o vývoji druhů, kterou pak roku 1859 vydal v knize O původu druhů.
Charles Darwin zemřel v 73 letech, 19. dubna 1882. Pohřbili ho ve Westminsterském opatství v Londýně, vedle Isaaca Newtona — což je asi nejvyšší pocta, jakou v Anglii vědec může dostat.
A ten třetí brouk, který tehdy v Cambridge utekl? Toho asi nikdy nikdo nenašel. Ale nevadí.
Protože Darwinův příběh není o tom, kolik brouků chytil. Je o tom, že se dokázal nadchnout pro něco, co dospělí kolem něj považovali za hloupost. A pak v tom nadšení vydržel. Sbíral, hledal, plival pálivé brouky, plavil se pět let kolem světa, dvacet let psal jednu knihu — a nakonec navždy změnil, jak rozumíme přírodě.
Někdy stačí jeden chlapec, jeden pařez, tři brouci. A spousta trpělivosti.