Daniel Tipelt
Carlos Acosta: Z ulic Havany do královského baletu
Druhého června 1973 se v Havaně, hlavním městě Kuby, narodil chlapec. Jmenoval se Carlos Acosta a byl jedenácté a zároveň poslední dítě své rodiny. (Kuba je velký ostrov v Karibském moři — voda kolem je teplá, slunce pálí a v ulicích zní bubny a trumpety.)
Carlosův tatínek se jmenoval Pedro a vydělával na rodinu jako řidič nákladního auta. Maminka Dulce María byla často nemocná. Peněz bylo v rodině málo. Carlos neměl skoro žádné hračky. Občas neměl ani boty. Dort k narozeninám dostal poprvé až jako dospělý.
Ale Havana měla pro malého kluka jiné poklady. Prašné ulice, fotbalové míče ušité z hadrů, hudbu z otevřených oken a hlavně — kamarády.
Carlos byl, jak říkali sousedi, „dítě s příliš velkou silou v nohou". Pořád někde běhal. Pořád si něco vymýšlel. Když mu bylo osm, devět let, dělal s partou kluků v Havaně tři věci:
Hrál fotbal na prašné ulici, dokud se nesetmělo.
Tancoval breakdance — to byl tehdy úplně nový tanec z New Yorku, kde se lidé točí na zádech, na hlavě, na rukou. (Breakdance přišel z amerických ulic, ale rychle se z něj stala vášeň dětí po celém světě. Stačil kus lina nebo plochého kartonu — a hřiště bylo hotové.)
A pak loupil manga. V sousedství rostly velké mangovníky a Carlos s kamarády po nich lezli a trhali sladké žluté ovoce. Někdy se majitelé hodně zlobili.
Tatínek Pedro se začal bát. „Tenhle kluk se brzy dostane do velkých potíží," říkal si. Měl strach, že Carlos skončí v partě a v maléru. A tak vymyslel plán.
Když bylo Carlosovi devět let, tatínek ho zavedl k jedněm dveřím v Havaně. Nad dveřmi byl nápis: Národní baletní škola (Escuela Nacional de Ballet).
Carlos pochopil, kam jdou, a začal protestovat. Balet? Kluk z ulice? Vždyť kluci ze čtvrti se mu budou smát. Vždyť ho budou nutit nosit punčochy. Vždyť bude muset zvedat ruce do oblouku a chodit po špičkách jako balerína.
„Tatínku, prosím, ne," prosil. „Tatínku, já balet nesnáším."
Ale tatínek měl dva pádné důvody. Za prvé: balet ho bude učit kázni. Za druhé — a to bylo na Kubě velmi důležité — ve škole dávali jídlo zadarmo. V chudé rodině s jedenácti dětmi to znamenalo hodně.
A tak Carlos začal chodit do baletu. A nesnášel to.
První rok bylo všechno strašné. Trénink byl tvrdý. Učitelka Ramona de Sáa říkala: „Carlosi, narovnej záda. Carlosi, špička. Carlosi, znovu." Když ostatní kluci ve škole zjistili, kam Carlos chodí, posmívali se mu.
Druhý rok ho učitelé vyhodili a zase vrátili. Třetí rok zase. Carlos se pral. Utíkal z hodin. Schovával se. Bylo to peklo, napíše později ve své knize.
Ale postupně — pomalu, velmi pomalu — se v něm něco měnilo. Když se na hodinách rozcvičil, cítil, jak silné má nohy. Když mu pustili hudbu, tělo se mu samo začalo hýbat. A v zrcadle na stěně viděl něco, co tam předtím nebylo: kluk, který umí vyskočit výš než kdokoli jiný.
Učitelé to viděli taky. „Tenhle Acosta — když ho to chytí, je z něj jiný člověk," říkali si mezi sebou.
V únoru 1990, když bylo Carlosovi šestnáct let, ho učitelé přihlásili na Prix de Lausanne. (Prix de Lausanne je nejslavnější baletní soutěž pro mladé tanečníky na světě. Koná se ve švýcarském městě Lausanne a jezdí na ni mladí baleťáci z Tokia, New Yorku, Moskvy, Paříže. Pro mnohé je to vstupenka k velkým baletním scénám.)
Carlos do Švýcarska letěl poprvé v životě letadlem. Z teplé Havany se najednou ocitl ve sněhu, kolem hor a alpských štítů. V publiku seděla porota z největších baletních škol světa.
Carlos vyšel na jeviště. Zazněla hudba. A on skočil. Tak vysoko a tak lehce, že porotci se podívali jeden na druhého. Tenhle kluk z kubánské ulice — ten, který před sedmi lety nesnášel balet — proletěl jevištěm jako pták.
Carlos vyhrál zlatou medaili. V šestnácti.
To byl začátek. Po Lausanne ho chtěli všude. V osmnácti letech se stal nejmladším sólistou v historii English National Ballet v Londýně. Pak tancoval v Houstonu, v New Yorku. Od roku 1998 do 2015 byl jednou z největších hvězd Royal Ballet v Londýně — královského divadla, kde tančí ti nejlepší tanečníci světa.
A v roce 2020 se stal ředitelem Birmingham Royal Ballet, dalšího slavného britského souboru.
V roce 2007 napsal Carlos knihu o svém životě. Jmenuje se No Way Home — Cesta zpět neexistuje. Píše v ní o chudobě, o tatínkovi, o tom, jak balet nesnášel a jak se naučil ho milovat.
Když se ho dnes lidé ptají, co by řekl tomu devítiletému klukovi, který protestoval před baletní školou, odpovídá: „Dej tomu rok. Pak ještě rok. A pak uvidíš."
A to je možná to nejhezčí, co se z příběhu Carlose Acosty dá vzít. Že to, co nesnášíš dnes, můžeš za pár let milovat. Že tatínek nebo maminka někdy vidí dál než ty. A že kluk z prašné havanské ulice, který lezl po mangovnících, může jednoho dne tančit pod světly v Londýně před tisíci lidmi — a všichni budou tleskat tak, že to bude znít jako moře.