Bodnutí rejnokem a pralesní medicína

Paul byl tou dobou v Amazonii už šest měsíců. Tak dlouho, že začal mít pocit, že pralesu rozumí — že je tam doma. (To je v džungli ten nejnebezpečnější pocit. Prales si totiž nikdy nikoho neochočí.)

Ten den dorazili k vodopádu, který Paul miloval ze všeho nejvíc. Voda padala ze skály do hlubokého jezírka a všude kolem rostly obrovské stromy. Voda byla úplně hnědá — plná hlíny a písku z deště. (Tomu se říká „sedimentem nasycená voda" a v Amazonii se v ní vůbec nedá vidět skrz.)

Paul si slíbil, že nebude dělat nic riskantního. Jenže ta voda vypadala tak lákavě, že si sundal boty. Chtěl si jen smočit nohy. Vteřinu po tom, co stoupl do vody, mu Amazonie připomněla, kdo je tu doopravdy pánem.

Pod nohou ucítil prudký bodanec. Jako by mu někdo vší silou píchl do chodidla. Byl to rejnok říční. (Rejnoci v Amazonii leží na dně, zahrabaní v písku, a když na ně nešťastnou náhodou někdo šlápne, brání se ostnem na ocase. Trochu jako včela, ale mnohem silnější.)

Paul vykřikl a vyskočil zpátky na břeh. Noha ho pálila tak, jako by mu v ní hořel oheň. Klesl do trávy a věděl, že je zle. (Rejnočí jed působí na nervy a celé tělo se z něj může roztřást a zeslábnout. Proto se Paulovi kamarádi okamžitě začali bát.)

Paulovi přátelé měli problém. Byli několik kilometrů od řeky, hluboko v pralese. Loď, kterou se mohli vrátit na výzkumnou stanici, byla daleko a oni Paula nemohli celou cestu nést.

Řekli mu to narovinu: „Paule, musíš vstát a jít. Hned."

Paul zaťal zuby. Bolelo ho to tak, že se mu z toho dělala mlha před očima. Ale věděl, že kamarádi mají pravdu. Kdyby zůstal ležet, jed by ho úplně zmohl. A tak vstával a šel — krok za krokem, přes kořeny, přes bahno, přes potůčky. Kamarádi ho podpírali, povzbuzovali a vyprávěli mu vtipy, aby na bolest nemyslel. Cesta, která by normálně trvala hodinu, jim teď trvala mnohem déle.

Když konečně doklopýtali k lodi, Paul si v duchu poděkoval každému stromu, který mu cestou pomohl udržet rovnováhu.

Na výzkumné stanici se Paula ujal synovec rangera JJ. Byl to mladý kluk, který se od dětství učil od svého strýce, dědečka a celé rodiny, jak prales léčí. (Místní rodiny si tyhle znalosti předávají z generace na generaci. Vědí o rostlinách věci, které jsou v učebnicích biologie teprve pomalu objevovány.)

Byl klidný jako doktor. Zatímco Paul ležel na zemi a sténal, synovec popadl mačetu a zmizel v pralese. Věděl přesně, kam jít — ke dvěma konkrétním stromům, které rostou jen na určitých místech. Z prvního stromu odřezal kus kůry. Z druhého oloupal vlákna zpod kůry. (V té kůře a vláknech jsou ukryté zvláštní léčivé látky, kterým se říká alkaloidy. Ze stejných látek se dnes vyrábějí i léky v lékárnách.)

Vrátil se s plnou náručí a hned se pustil do práce.

Synovec rozdrtil kůru a vlákna na malé kousky. Pak je vyklopil na pánev nad oheň a začal vařit. Postupně z toho vznikla hustá hmota podobná těstu. (Tak hustá, že to vypadalo skoro jako placka nebo malý koláček.)

Hmotu nechal na pánvi tak dlouho, až byla skoro vařící. Hodně horká. A pak ten horký koláč přiložil přímo Paulovi na ránu.

Bylo to nepříjemné — jenže ne tak, jak by se mohlo zdát. Horký obklad měl totiž důležitý úkol: postupně vytahoval z rány jed. (Funguje to podobně, jako když vám v prstě zhnisá tříska a horký obklad pomáhá ránu „vytáhnout". Tady ale šlo o speciální rostlinné látky, které se s jedem doslova spojí a odvedou ho ven.)

Paul cítil, jak ho noha přestává tak strašně pálit.

Synovec obklad po několika hodinách opatrně sundal. A teď se stalo něco zvláštního: ten koláč už nebyl zelený jako na začátku. Byl úplně černý. (Tu černou barvu si Paul nikdy nezapomněl. Byl to jed, který obklad vytáhl ven z jeho těla.)

Paul se podíval na nohu a nemohl uvěřit. Bolest byla skoro pryč. Otok klesl. A když přišlo ráno, Paul mohl pomalu chodit. Druhý den byl skoro v pořádku.

Pro srovnání — Paul znal jednoho muže, který šlápl na rejnoka ve stejné oblasti. Ten se ale rozhodl pro běžnou nemocniční léčbu. Dva měsíce nemohl pořádně chodit. Paul to měl za dva dny.

Paul po téhle příhodě hodně přemýšlel. Šest měsíců si myslel, že už pralesu rozumí. A za jednu vteřinu ho prales naučil, že rozumí jen velmi málo.

Ale poznal taky něco krásného. JJův synovec a celá jeho rodina nejsou žádní „lidé z dávných dob". Jsou to chytří lidé s dávnými znalostmi, které jsme my v civilizaci dávno zapomněli. Umějí číst stromy jako my čteme knížky. Vědí, který list pomáhá na horečku, která kůra zastavuje krev a kterou rostlinou se dá vytáhnout jed.

Paul od té doby říká, že prales je jako obrovská lékárna. Stačí jen umět ji číst. A největší tajemství v ní neznají vědci v laboratořích, ale lidé jako JJ a jeho synovec — ti, kteří v pralese žijí celý život a naslouchají mu.