Daniel Tipelt
Astrid Lindgrenová: dětství v Näs
Na jihu Švédska, v kraji zvaném Småland, stojí kousek od městečka Vimmerby starý červený statek. Jmenuje se Näs. Pole, stodoly, kravín, kůlna na dříví, vysoké borovice kolem dvora. A v jednom z těch domů se 14. listopadu 1907 narodila holčička, které dali jméno Astrid.
Tatínek se jmenoval Samuel August Ericsson a maminka Hanna. Hospodařili na statku, který si pronajímali od farního úřadu. Astrid měla staršího bratra Gunnara (narozeného 1906) a později se jí narodily dvě mladší sestry — Stina (1911) a Ingegerd (1916). Čtyři děti, jeden statek, lesy za humny. Lepší startovní pole pro dětství si těžko představit.
Když byla Astrid už stará paní a vzpomínala na své dětství, napsala jednu větu, kterou si pak lidé pořád opakovali:
„Jak jsme si hráli, bratr, sestry a já! Od svítání do tmy. Neúnavně, plní vzrušení a radosti, někdy i s nasazením života."
Co to znamená — s nasazením života? Že to nebyly hry u stolu. Astrid s Gunnarem lezli po stromech — vysoko, až do korun starých borovic, odkud byl vidět celý kraj. Schovávali se ve stodolách a v kůlnách na dříví. Plavali v řece. Po dvoře se proháněli s dětmi ze sousedních statků a vymýšleli si hry, které nikdo dospělý neuměl pojmenovat.
V zahradě stála jedna obzvlášť oblíbená borovice. Říkalo se jí „limonádový strom" — protože když si do její koruny vyšplhali, předstírali, že tam roste limonáda. Astrid na ten strom lezla celý život. Existuje fotka z roku 1961, kde už paní spisovatelce táhne na čtyřiapadesát, a ona se přesto šplhá po té samé borovici jako kluk.
Gunnar byl o rok starší a obvykle určoval, co se bude hrát. Astrid běhala za ním. Sestry byly malé a přidaly se postupně. Žádná televize, žádný telefon, žádná zábava, kterou by jim někdo naservíroval. Všechno si museli vymyslet sami. A tahle schopnost — vymýšlet si — z Astrid jednou udělala spisovatelku, jakou svět dlouho neviděl.
Ve škole byla Astrid chytrá a uměla psát tak dobře, že jí jeden učitel řekl, že z ní bude „švédská Selma Lagerlöfová" (to byla slavná švédská spisovatelka). Astrid se jeho slov polekala. Žádnou spisovatelkou se stát nechtěla. Chtěla jen psát, lézt po stromech a žít.
A život ji brzy dohnal. V devatenácti odešla z Vimmerby do Stockholmu, hlavního města, učit se na sekretářku. Ve dvaadvaceti se vdala. V roce 1934 se jí narodila dcera Karin.
A tady začíná druhá kapitola, ve které malé dítě — tentokrát ne Astrid, ale její dcera — způsobí něco, co změní dětské knihovny po celém světě.
Byla zima roku 1941. Sedmiletá Karin onemocněla a musela ležet v posteli. V posteli se nudila, mamince bylo dceru líto a Karin chtěla, aby jí Astrid vyprávěla nějaký příběh. A v tu chvíli si Karin vymyslela jméno — jen tak, z hlavy, bez varování — a řekla mamince:
„Mami, vyprávěj mi o Pipi Dlouhé punčoše."
Astrid se to jméno zalíbilo. A protože dcera čekala, začala si vymýšlet za pochodu. Pipi byla holka silná jako kůň. Žila sama v domě s opicí a koněm na verandě. Neposlouchala dospělé, dělala si, co chtěla, a všechno, co je v životě nudné, obrátila vzhůru nohama. Karin se smála, prosila o další a další příběh — a maminka vyprávěla.
Tři roky byly ty příběhy jen v hlavě dvou lidí. Pak v březnu 1944 Astrid uklouzla, podvrtla si kotník a musela ležet. A když musela ležet, vzala tužku a začala si Pipiny příběhy konečně zapisovat. Chtěla z toho udělat dárek pro Karin k jejím desátým narozeninám v květnu.
Tak vznikla první kniha o Pipi Dlouhé punčoše. Vyšla v roce 1945 a stala se z ní jedna z nejslavnějších dětských knih, jaké kdy kdo napsal.
Možná si říkáte: vždyť je to jen kniha o nezbedné holce. Co je na tom?
Tehdy, v roce 1945, byly dětské knihy plné poslušných holčiček, které nosily zástěrky, pomáhaly mamince a říkaly „prosím" a „děkuji". A pak najednou přišla Pipi: zrzavá holka s copy do stran, která neposlouchá nikoho, žije bez rodičů, zvedá koně jednou rukou a dělá si po svém. Dospělí byli zděšení. Děti byly nadšené.
A nadšené byly proto, že Astrid Lindgrenová věděla, jaké to je být dítětem — protože sama v dětství lezla po stromech, schovávala se v kůlnách a od svítání do tmy si hrála hry „s nasazením života". Když psala o Pipi, nepsala ze stolu dospělého člověka. Psala z paměti malé holky ze statku Näs.
Astrid Lindgrenová pak napsala ještě desítky dalších knih — o Emilovi z Lönnebergy, o dětech z Bullerbynu (tak se jmenovalo místo podobné statku Näs), o bratrech Lví srdce a o spoustě dalších. Její knihy byly přeložené do více než sta jazyků. Když umřela 28. ledna 2002, ve věku 94 let, smutnilo celé Švédsko.
Ale nejdůležitější věc se nestala u žádného psacího stroje. Stala se jednoho zimního dne roku 1941, když nemocná sedmiletá holka v posteli řekla mamince podivné jméno, které se jí zrovna připletlo na jazyk.
Někdy stačí jediná dětská věta, aby se zrodil příběh, který obejde svět.