Daniel Tipelt
Antonín Dvořák: řeznický učeň s houslemi
Osmého září 1841 se v české vesnici Nelahozeves narodil chlapeček. Jmenovali ho Antonín. Nelahozeves leží na levém břehu řeky Vltavy, kousek severně od Prahy — nad vesnicí se zvedá veliký zámek a dole u řeky tehdy stál malý domek s vrátky do dvora. V tom domku se Antonín narodil a v tom domku ho rodiče i vychovávali.
Tatínek se jmenoval František Dvořák. Maminka Anna. Tatínek František byl člověk, který dělal hned tři věci najednou — vedl ve vesnici hospodu, byl řezník (zabíjel prasata, krájel maso a vykládal ho lidem na pult k prodeji) a uměl skvěle hrát na citeru. (Citera je takový plochý dřevěný nástroj se spoustou strun — položíš si ho na kolena nebo na stůl a brnkáš na něj prsty. Zní trochu jako kytara, jen tišeji a křehčeji.)
Antonín byl ze všech dětí v rodině nejstarší. Pak přibývali bratři a sestry — nakonec jich bylo devět. V domě byla pořád tlačenice, vůně masa z řeznického krámu, hlasy hostů v hospodě a večer — když se hosté rozešli — zvuky strun.
Když bylo Antonínovi šest let, začal chodit do vesnické školy. Učitelem byl Josef Spitz a kromě počtů a čtení učil děti i jednu zvláštní věc — hru na housle. Pan Spitz brzy poznal, že malý Antonín má pro hudbu uši i ruce. Noty zachytával na první poslech, prsty po krku houslí běhaly samy.
A tak Antonín — kluk z řeznické rodiny — začal hrát. Hrál v kostele při mši. Hrál na svatbách a posvíceních. Hrál ve vesnické kapele, kde mu táta dělal společnost s citerou. Když se v Nelahozevsi tančilo, malý Tonda stál vedle dospělých muzikantů s houslemi pod bradou a vyhrával polky a valčíky tak, že lidé na něj přes parket pokukovali a říkali si: „Vidíš toho Dvořákovic kluka? Hraje líp než leckterý chlap."
V té době byl ve vesnici zvyk — co dělal tatínek, mělo dělat i dítě. Tatínek řezník = syn řezník. František to měl v hlavě stejně. Hospoda a krám by jednou patřily Antonínovi, jen se to musí naučit.
A tak když bylo Antonínovi dvanáct let, poslali ho ze školy ven, do života. V roce 1853 odjel do města Zlonice — to leží asi den cesty od Nelahozevsi — k tatínkovu bratrovi. Tam měl pomáhat v řeznictví a učit se kus po kuse, jak se z prasete stane šunka, salám a paštika.
A tady přichází jedna stará rodinná povídačka. Říkalo se totiž celé desítky let, že se Antonín ve Zlonicích vyučil řezníkem — že má někde uložený výuční list a že kdyby s ním hudba nevyšla, mohl by se kdykoliv postavit za špalek. Pro vesnické lidi byla ta historka krásná: kluk se vyučil na řezníka a stal se z něj největší český skladatel.
Jenže když pak vědci a životopisci tu papírovou stopu hledali, žádný výuční list nenašli. Dnes většina historiků myslí, že to byla legenda — Antonín tatínkovi a strýci v krámě pomáhal, naučil se vybírat dobytek na trhu, ale opravdové „vyučení" papírem doložené není. Pravda je o kus skromnější: pomáhal, ale ne víc.
Ať to bylo jakkoli, jedna věc je jistá — ve Zlonicích Antonína potkal člověk, který mu změnil život.
Zlonický učitel a varhaník se jmenoval Antonín Liehmann. Měl černou bradku, hluboký hlas a u sebe doma celou sbírku nástrojů — varhany, klavír, housle. Když uslyšel, jak ten dvanáctiletý Dvořákovic kluk z Nelahozevsi hraje, vzal ho k sobě.
Učil Antonína na varhany (to je velký kostelní nástroj s píšťalami a klávesnicemi pro ruce i nohy), na klavír a dál na housle. A k tomu mu vysvětloval, jak hudba funguje uvnitř — jak se skládají tóny, proč některé znějí pěkně a jiné drsně, jak se píšou melodie do not.
Tatínek František si zatím lámal hlavu. Hospoda nešla, řezničina nesla málo, peněz bylo pořád málo. (Pan Šourek, který později o Dvořákovi napsal velikou knihu, říká jednu věc napřímo: „František byl neúspěšný hospodský i řezník — uživila ho jen muzika.") V roce 1855 se celá rodina za Antonínem do Zlonic přestěhovala.
A pan Liehmann tatínkovi tiše, ale jasně řekl: „Toho kluka musíte poslat na hudební školu. Tahle ruka patří klavíru, ne sekáčku."
Tatínek dlouho váhal. Vždyť syn měl převzít obchod! Vždyť hudba je věc na zábavu, ne na živobytí! Ale strýc Antonín Zdeněk (bratr maminky) řekl tatínkovi: „Já mu to zaplatím." A pan Liehmann řekl: „Já ho připravím."
V září 1857, když bylo Antonínovi šestnáct let, vyrazil na varhanickou školu do Prahy. Měl s sebou kufřík, pár košil a v hlavě všechno, co ho pan Liehmann naučil. V Praze pak dva roky tvrdě studoval, dokončil školu jako druhý nejlepší ze třídy a začal hrát v orchestru — nejdřív jako prostý violista (ten, kdo hraje na violu, což jsou takové větší housle s hlubším zvukem), pak jako pomocný učitel klavíru.
A za dlouhých dvacet let se z toho kluka, který v Nelahozevsi vyhrával na svatbách a ve Zlonicích pomáhal v řeznictví, stal nejslavnější český skladatel — autor symfonie „Z Nového světa", oper Rusalka i Slovanských tanců. Jeho hudbu dnes hrají v New Yorku, v Tokiu i v Londýně.
Když se dnes děti v Nelahozevsi projdou kolem starého domku u Vltavy, mohou si představit malého Antonína, jak v rohu vesnické hospody stojí s houslemi pod bradou a vedle něj tatínek brnká na citeru. A tatínek se nejspíš dlouho v hlavě přel sám se sebou: má syn převzít krám, nebo nechat ruce houslím?
Nakonec dal na strýčka, dal na učitele a dal na hudbu. A udělal dobře.
Antonín Dvořák ukázal jednu věc, kterou si můžeš zapamatovat: někdy se to, co tě nejvíc baví, nezdá dospělým jako pořádné povolání. Nezdá se to ani užitečné, ani jisté. Ale když u toho zůstaneš a najdou se kolem tebe lidé, kteří v tebe věří — strýček, učitel, někdo z rodiny — můžeš jednoho dne dokázat, že tvoje cesta byla správná. I když začínala v hospodě u řezníka.