Anne Franková a deník z tajného domu

Dne 12. června 1929 se v německém městě Frankfurtu nad Mohanem narodila holčička. Maminka Edith a tatínek Otto jí dali jméno Anne. Doma už čekala starší sestřička Margot — byla o tři roky starší a všechno uměla dřív.

Anne byla zvědavá. Ráda se ptala, ráda mluvila a ráda si všechno zapisovala. Měla velké tmavé oči a v hlavě plno nápadů, které se chtěly někam dostat.

Jenže v Německu začalo být pro Frankovy nebezpečno. K moci se dostali nacisté — lidé, kteří rozhodli, že někteří obyvatelé nepatří mezi ostatní jen proto, jakou mají rodinu nebo víru. (Frankovi byli židé, a to se nacistům nelíbilo.)

Tatínek Otto se proto rozhodl, že odjedou. Vybral si Amsterdam — krásné holandské město plné kanálů, kol a úzkých vysokých domů. Tam Otto založil malou firmu, která vyráběla pektin (to je něco, díky čemu marmeláda na chlebu pěkně drží a netéká). Anne chodila do nizozemské školy, učila se nový jazyk a brzo měla kamarádky, jako by tam byla odjakživa.

Pak ale přišel 10. květen 1940. Toho dne nacisté obsadili i Nizozemsko. Pro židovské děti začaly platit zvláštní pravidla — nesměly chodit do parku, nesměly jezdit tramvají, musely chodit do oddělených škol. Anne to nesla těžko, ale doma bylo stále teplo, světlo a maminčina vůně.

Dvanáctého června 1942 se Anne probudila brzo. Bylo jí třináct! Na stole našla dárek od tatínka a maminky — krásný deníček s červenobíle kostkovanou obálkou. (Deník je sešit, do kterého si píšete, co prožíváte. Můžete v něm mít tajemství a nikdo se na ně nesmí dívat.)

Anne deníček milovala hned, jak ho vzala do ruky. Rozhodla se, že nebude psát jen tak — bude psát dopisy. A protože dopisy potřebují někoho, komu se píší, vymyslela si neviditelnou kamarádku jménem Kitty. Každý záznam pak začínala slovy „Drahá Kitty".

Žádná z Anniných opravdových kamarádek nevěděla, co Kitty ví. Kitty znala všechno.

Asi po třech týdnech od narozenin přišel domů strašný dopis. Starší sestře Margot přikazoval, aby se přihlásila k nacistům — měla prý jet do „pracovního tábora". Frankovi věděli, že pracovní tábor není místo, odkud se vrací zpátky domů.

Tatínek Otto měl naštěstí plán. Už několik měsíců potají chystal úkryt v zadní části své firmy, v ulici Prinsengracht 263. Byl to ukrytý prostor v zadní části domu, ke kterému se vcházelo úzkými schody. Aby ho nikdo nenašel, postavil tatínkův pomocník před vchod otáčivou knihovnu. Kdo nevěděl, viděl jen polici plnou kancelářských šanonů — kdo věděl, mohl knihovnu opatrně odsunout stranou a projít dovnitř.

Šestého července 1942 vyrazili Frankovi za rozbřesku ven. Pršelo. Aby nemuseli nést dva kufry (kufry by je prozradily), vzali si na sebe několik vrstev oblečení najednou — košile na košili, svetr na svetr, kabát přes kabát. Anne říkala, že byla jako pohyblivý šatník.

Za sebou nechali prázdný byt, jako by někam odjeli. A v zadní části Ottovy firmy začal jejich nový tichý život.

Brzy se k Frankovým připojila ještě jedna rodina — van Pelsovi: tatínek Hermann, maminka Auguste a jejich syn Peter, kterému bylo skoro šestnáct. A o pár měsíců později přibyl ještě pan Fritz Pfeffer, zubař, který také potřeboval úkryt. V tajném domě bylo najednou osm lidí.

V přízemí pod nimi pracovali lidé z firmy. Nikdo z nich netušil, že nahoře někdo bydlí. A právě proto platilo nejdůležitější pravidlo: přes den se musí být tiše. Nesměly se splachovat záchody. Nesměl se pustit kohoutek. Děti nesměly běhat. Boty se zouvaly. Mluvilo se šeptem. Až večer, když pracovníci odešli domů, mohli se po domě pohybovat skoro normálně.

Naštěstí měli pomocníky. Miep Giesová, Bep Voskuijlová, Johannes Kleiman a Victor Kugler — čtyři odvážní lidé z firmy, kteří denně tajně nosili jídlo, knihy, noviny a zprávy o světě venku. Bez nich by se v tajném domě nedalo přežít ani týden.

Anne neměla v tajném domě moc místa — pokojík sdílela s panem Pfefferem. Měla tam ale stůl. A na něm svůj deníček.

Každý den otevírala stránku a psala Kitty o všem. O hádkách u večeře, o tom, jak ji nervovala maminka, o tom, jak měla ráda Petera, o zvuku zvonů z kostela Westerkerk, který slyšeli každou čtvrthodinu, o letadlech přelétajících nad střechou.

Když jí došel jeden sešit, psala dál do účetních knih, které jí nosil tatínek. Vedle deníku si zapisovala krátké povídky a sbírala krásné věty z knížek do sešitu, kterému říkala Kniha krásných vět.

A taky věděla, co chce jednou dělat: bude spisovatelka. Své zápisky chtěla po válce vydat jako knížku. Měla pro ni i název: Het Achterhuis — Tajný dům. (V holandštině „achterhuis" znamená „zadní dům", tedy ta skrytá část za firmou.)

Anne začala své vlastní stránky přepisovat — opravovala je, krátila a vylepšovala, jako to dělají opravdoví spisovatelé.

Frankovi se ukrývali dva roky a jeden měsíc. Čtvrtého srpna 1944 někdo na tajný dům upozornil úřady. Knihovnu odsunuli stranou a všech osm lidí odvedli pryč. Anne tu zimu nepřežila.

Z osmi lidí v tajném domě se vrátil jen tatínek Otto. Když se zničený vrátil do Amsterdamu, Miep Giesová mu předala balíček. Schovala ho ten den, kdy přišlo gestapo. Byly to Anniny deníky, povídky a Kniha krásných vět, posbírané ze země v tajném domě.

Otto si je přečetl a plakal. Holčička, kterou znal jako svou Anne, byla v těch sešitech mnohem hlubší a chytřejší, než si vůbec představoval. A měla sen — vydat knihu.

Otto jí ten sen splnil. V roce 1947 vyšla v Nizozemsku tenká knížka Het Achterhuis. Dnes ji čtou děti a dospělí ve více než sedmdesáti jazycích po celém světě. Annin deník se stal jednou z nejznámějších knih, jaké kdy nějaké dítě napsalo.

Holčička, která chtěla být spisovatelkou, se jí nakonec opravdu stala. A její neviditelná kamarádka Kitty dnes patří úplně všem.