Amelia Earhart: holka, která chtěla létat

Když bylo Amelii sedm let, vzal ji tatínek na velikou světovou výstavu v St. Louis. Byl tam zázrak — opravdová horská dráha. Velká, hlučná, s vagónky řítícími se po dřevěných kolejích. (Horské dráhy byly tehdy úplnou novinkou — zázrak, který se právě začal objevovat na poutích.)

Doma v Kansasu si Amelia řekla, že přesně takovou musí mít. S mladší sestrou Muriel, které všichni říkali Pidge, vyrobily kolejnici z prkýnek shora ze střechy kůlny dolů na zahradu. Amelia si k jízdě vzala vozík od bedýnek. První pokus skončil tak, jak měl — vozík sletěl, Amelia s ním, a ze země vstala s roztrhaným umazaným kabátkem a velkou modřinou na zádech. A s úsměvem.

Už tehdy bylo jasné, že téhle holce nestačí dívat se na zázraky. Musí si je sama vyzkoušet.

Když bylo Amelii deset let, vzal ji tatínek na státní výstavu do Des Moines v Iowě. Byl tam stánek a vedle něj zaparkované letadlo — jedno z prvních letadel, jaké kdy lidé vyrobili. (Bratři Wrightovi vzlétli teprve pár let předtím; letadlo bylo čerstvý a trochu neforemný vynález.)

Amelia si je prohlédla a pokrčila rameny. Hromada drátů, plátna a starého kovu. Nic moc. Klidně by tehdy vyměnila celé to letadlo za jeden pořádný klobouk.

Nikdo z nich netušil, že tahle holka, která posuzuje letadla jako škaredé bedny, jednou poletí přes celý oceán.

Roky utíkaly. Amelia vyrostla, pomáhala v nemocnici, kde se starala o raněné vojáky, a studovala. Pak se jednoho dne v prosinci roku 1920 vydala s tatínkem na leteckou show v Long Beach v Kalifornii. Bylo jí třiadvacet a vyletěla si zaplatit vyhlídkový let.

Pilot se jmenoval Frank Hawks. Amelia si nasadila brýle, posadila se za něj a letadlo se rozjelo po louce. Motor se rozkřičel, kola se odlepila a celý svět pod ní začal klesat dolů. Domy, plot, lidé — všichni najednou maličcí.

Když pak přistáli, Amelia o tom mluvila celý život jednou větou:

„Než jsem se dostala dvě nebo tři sta stop nad zem, věděla jsem, že musím létat." (V originále řekla „By the time I had got two or three hundred feet off the ground, I knew I had to fly.")

V té chvíli to bylo rozhodnuté.

Amelia začala chodit na hodiny létání k pilotce Netě Snook. Neta byla jedna z mála žen v Americe, která tehdy uměla pilotovat letadlo. (V roce 1921 musel tatínek hodně přemýšlet, než pustil svou dceru sednout za řídicí páku. Holka jako pilot? Nestávalo se to často.)

Když Amelia ušetřila dost peněz, koupila si první vlastní letadlo. Bylo malé, žluté jako sluníčko, a Amelia mu říkala Kanárek (anglicky The Canary, podle toho malého zpěvného ptáka). Na Kanárkovi se učila stoupat, klesat, naklánět se ve větru a poslouchat motor.

V roce 1923 udělala pilotní zkoušky. Stala se teprve šestnáctou ženou v celé Americe, která dostala pilotní průkaz. (Pilotní průkaz je papír, který říká, že vám úřady věří, že umíte řídit letadlo bez toho, abyste někomu spadli na hlavu.)

V roce 1932 se Amelia rozhodla pro něco, co před ní zvládl jediný člověk na světě — Charles Lindbergh. Chtěla přeletět Atlantský oceán úplně sama. (Atlantský oceán je obrovská modrá pláň vody mezi Amerikou a Evropou. I dnes trvá lodím přeplout ho několik dní, a tehdy to byla pro letadlo jedna z nejnebezpečnějších cest, jaké si dovedete představit.)

Dvacátého května 1932 nastartovala svou Lockheed Vegu v Harbour Grace na ostrově Newfoundland a zvedla ji do mraků. Po několika hodinách začalo letadlo zlobit. Z motoru začal kapat benzín. Mraky byly tak husté, že Amelia neviděla nic kolem sebe, jen šedou kaši a vlastní dech. Křídla obalil led.

Letěla čtrnáct hodin a padesát šest minut. Sama. Nad ledovou vodou.

A pak konečně, po jednom dni a jedné noci, viděla pod sebou zelenou louku. Nebyla to Paříž, kam mířila — ale byla to pevná zem. Posadila své letadlo doprostřed pastvy v severním Irsku.

Vylezla ven, ještě omotaná pilotní kombinézou. Po louce se k ní rozběhl pomocník z místní farmy.

„Kde to jsem?" zeptala se Amelia.

„Na pastvě u Gallagherů," odpověděl mladík vážně. (V originále „In Gallagher's pasture.")

A bylo dobojováno. Amelia se právě stala první ženou, která přeletěla Atlantský oceán sama.

Když se Amelia vrátila domů, najednou ji znal celý svět. Psali o ní noviny, zvali ji do Bílého domu, dostávala medaile. Ale Amelii nešlo o slávu. Šlo jí o jednu jedinou věc.

Spolu s ostatními pilotkami založila skupinu, které říkali Devadesát devět (anglicky The Ninety-Nines, podle počtu zakládajících pilotek). Pomáhaly si navzájem. Učily mladé holky létat. Říkaly jim, že nebe je dost velké pro všechny.

A Amelia jim vzkázala větu, kterou si zapsalo mnoho dívek po celém světě:

„Ženy musí zkoušet věci, které zkoušejí muži. A když se jim to nepovede, jejich neúspěch ať je jen výzvou pro další." (V originále „Women must try to do things as men have tried. When they fail, their failure must be but a challenge to others.")

V roce 1937 se Amelia vydala na své poslední velké dobrodružství — chtěla obletět celou Zemi. Někde nad Tichým oceánem se její letadlo ztratilo a už ho nikdo nikdy nenašel. Ale to, co po sobě nechala, najdeš v každé holce, která zvedne hlavu k obloze a řekne si:

„Já taky."