Albert Einstein: zvídavý kluk a vesmír

Když se v roce 1879 narodil v německém městečku Ulm malý Albert, vypadal jako úplně obyčejné miminko. Maminka Pauline a tatínek Hermann byli na něj pyšní. Brzy se ke svému bratrovi přidala i sestřička Maja, která se stala Albertovou nejvěrnější kamarádkou.

Jenže Albert dlouho, dlouho neuměl mluvit. Ostatní děti už štěbetaly jako vrabci, a Albert pořád nic. Rodiče se začali bát, jestli s ním není něco v pořádku. A když Albert konečně začal věty říkat, často si je nejdřív polohlasem zopakoval pro sebe — jako by je v hlavě nejdřív obracel ze všech stran a teprve potom je pustil ven. Ostatní děti z toho měly legraci a říkaly mu „der Depperte" — ten pomalý. (V němčině je to takový škádlivý posměšek, který se říká dětem, kterým něco trvá déle.)

Albertovi to ale nevadilo. Měl pocit, že když si svět nejdřív v klidu prohlédne, líp ho pak pochopí.

Když bylo Albertovi asi pět let, ležel doma v posteli s nějakou nemocí. Aby ho rozveselil, tatínek mu přinesl malý dárek. Položil mu na peřinu kompas. (Kompas je malá kulatá krabička se střelkou, která se vždycky sama otočí jednou stranou na sever — používají ho námořníci a turisté, aby věděli, kde je sever a kde jih.)

Albert kompasem opatrně otáčel sem a tam. Otočil ho doleva — střelka se zachvěla a zase ukázala na sever. Otočil ho doprava — střelka se zachvěla a zase ukázala na sever. Ať si Albert s kompasem dělal, co chtěl, ta tenká jehlička trvala na svém.

Albertovi se rozbušilo srdce. Tu jehličku přece nic nedrží! Žádný provázek, žádná ruka, žádný vítr. A přesto ji něco táhne. Něco, co je všude kolem, ale není to vidět.

Mnohem později si Albert vzpomínal, že právě tehdy poprvé pochopil, že „za věcmi musí být něco, něco hluboko ukrytého". A od toho dne ho takové neviditelné věci nepřestaly zajímat.

Brzy potom začal Albert chodit do velké školy v Mnichově. Učitelé tam byli přísní jako vojáci. Děti musely sedět rovně, opakovat věty po učiteli a všechno se učit nazpaměť — i básničky, kterým samy nerozuměly. (Tomu se říká biflování — když si něco strčíš do hlavy, aniž bys přemýšlel, co to znamená.)

Albert tu školu neměl rád. Cítil, že tam není místo na otázky. A on měl otázek plnou hlavu: Proč svítí slunce? Proč se kompas nikdy nemýlí? Proč je obloha modrá? Někteří učitelé se na něj zlobili, že se moc ptá, a jeden z nich dokonce řekl: „Z tebe, Einsteine, nikdy nic nebude."

Jenže Albert nebyl žádný lajdák. V matematice patřil k nejlepším z celé třídy. Jen ho zlobilo, že ho nikdo nenechá přemýšlet po svém. Až bude velký, slíbil si, najde takovou školu, kde se bude smět ptát na všechno na světě.

Doma byla maminka Pauline úplně jiný učitel než ti přísní páni ve škole. Milovala hudbu a chtěla, aby ji Albert objevil taky. Když mu bylo šest let, koupila mu housle. (Housle jsou malé strunné dřevěné nástroje, na které se hraje smyčcem.)

Zpočátku Alberta cvičení nebavilo. Stupnice, prsty na strunách, znovu a znovu to samé. Albert měl ruce zaťaté a vzdychal jako vítr. Ale když mu bylo asi třináct, poslechl si poprvé pořádně skladby od jednoho rakouského hudebního skladatele — Wolfganga Amadea Mozarta. (Mozart psal hudbu už jako malý kluk a jeho melodie zní jako rozesmáté slunce.)

Albertovi se rozšířily oči. Tahle hudba nebyla cvičení — tahle hudba byla jako matematika, jenom krásnější. Měla pravidla a přesto byla volná. Měla logiku a přesto vás dojala. Od té chvíle si Albert nosil housle, kamkoli šel. Až do konce života je vytahoval ze skříně pokaždé, když potřeboval o něčem těžkém přemýšlet.

Když bylo Albertovi dvanáct, dostal do ruky tenkou starou knížku o geometrii. (Geometrie je část matematiky, která zkoumá tvary — trojúhelníky, kruhy, přímky, úhly.)

Albert ji otevřel — a najednou nemohl přestat. V knížce stálo, že když si nakreslíš úplně obyčejný trojúhelník, jeho tři úhly dohromady vždycky dají sto osmdesát stupňů. Ať trojúhelník nakreslíš velký jako stůl, nebo malý jako mravenec. Ať je tlustý, hubený, šikmý nebo rovný. Pořád sto osmdesát stupňů.

Tohle si Albert nemohl nechat líbit jen tak. Sedl si k papíru a zkoušel to dokazovat sám. Kreslil trojúhelníky, sčítal úhly, počítal pořád dokola. A pokaždé to vyšlo. Pravidlo světa, které platí úplně všude, na celé Zemi i na druhé straně hvězd!

Později o té chvíli sám napsal, že „prožil zázrak". Že právě ta tenká knížka mu ukázala, jak moc je vesmír uspořádaný — a že lidé můžou tomu pořádku porozumět, když si dají tu práci.

Z malého Alberta vyrostl mladý muž s rozcuchanými vlasy, který nikdy nepřestal klást otázky. Vystudoval fyziku (to je věda o tom, jak svět funguje — od kamene, který padá, až po hvězdy nahoře), ale pořádnou práci na univerzitě hned nedostal. Šel pracovat jako úředník na patentní úřad ve Švýcarsku. (Patentní úřad je místo, kam vynálezci nosí své nové vynálezy a tam jim úředníci říkají, jestli to opravdu ještě nikdo nevymyslel.)

Mezi papíry seděl Albert celé dny — a přitom si v hlavě představoval ty nejdivočejší věci. Co kdybych jel na koni rychlostí světla? Co by se stalo s časem? Co by se stalo s mýma rukama, kdybych zrychlil ještě víc?

Z těch představ se zrodila slavná teorie relativity. (Relativita je nápad, že čas a prostor nejsou pevné jako lavičky v parku. Ohýbají se — když se velmi rychle pohybujete, čas pro vás plyne pomaleji než pro toho, kdo stojí na místě.) Albert tu teorii dokázal vysvětlit jediným malým vzorečkem: E = mc². Tři písmenka. A za nimi celý vesmír.

V roce 1921 dostal Albert za své objevy Nobelovu cenu. (Nobelova cena je největší vědecké ocenění na světě — dostávají ji jednou za rok lidé, kteří lidstvu nejvíc pomohli pochopit svět.) Ten kluk, o kterém kdysi učitel řekl, že z něj nikdy nic nebude, se najednou ocitl mezi nejslavnějšími vědci planety.

Albert Einstein žil pak ještě dlouho, učil studenty, hrál na housle a pořád si o světě říkal, že je „jako velká věčná hádanka". Když dostal otázku, jak je možné, že tolik objevil, smál se a říkal, že vlastně nic moc neumí — jenom je hodně zvědavý a dlouho u věcí vydrží.

Příště, až uvidíš kompas, vzpomeň si na malého Alberta v posteli. Otáčel jím sem a tam a v hlavě se mu otevíraly dveře k vesmíru. Někdy nejdůležitější objevy nezačnou v laboratoři ani ve škole. Začnou v malé, klidné, zvídavé hlavě, která se rozhodne nepřestat se ptát.