Adam Ondra: kluk, co lezl po skalách dřív, než uměl číst

V Brně se 5. února 1993 narodil malý kluk. Jmenoval se Adam. Adam Ondra. Vypadal jako každé jiné mimino — kulaté tváře, droboučké prstíky, oči, které se teprve učily dívat na svět.

Ale jeho táta Miroslav a jeho máma Eva měli jeden zvláštní koníček. Skoro každý víkend si nazuli pevné boty, hodili na záda batoh s lanem a vyrazili lézt po skalách. (Lezení po skalách znamená, že se člověk rukama a nohama opírá o malé výstupky v kameni a stoupá vzhůru, jištěný lanem od kamaráda dole.) Adam takhle viděl svět už od chvíle, kdy ho rodiče poprvé vzali ven — z dětského sedátka, z deky pod skalou, z náruče, která voněla horninou a borovicemi.

Není divu, že když mu byly asi tři roky, sám se chtěl skály chytit. A když mu bylo šest, vzali ho rodiče k moři do chorvatské vesničky Rovinj. Tam si Adam poprvé navlékl postroj a vylezl skutečnou cestu — ne hodně těžkou, s jistícími body skoro u každé ruky. Ale on ji vylezl. A v tu chvíli ještě nikdo netušil, že právě začal příběh možná nejlepšího lezce světa.

Většina dětí v Adamově věku si hrála s autíčky nebo panenkami. Adam si hrál s úchyty. Když ostatní kluci ze třídy běhali na fotbal, on jezdil s rodiči do Moravského krasu, do Rakouska, do Itálie — všude, kde stály ty správné kameny.

Lezl pořád. V dešti, ve slunci, v zimě, když mu od skály mrzly prsty. Lezení pro něj nebylo cvičení — bylo to to nejzábavnější na celém světě. Když ostatní kreslili vodovkami, on luštil cesty: kam dát ruku, kam nohu, jak se otočit, jak nepadnout.

Pak se začaly dít zvláštní věci. V osmi letech vylezl cestu, kterou v lezeckém světě označují 7b+ — tak těžkou, že ji většina dospělých leze jako velký osobní úspěch. (Lezeckým cestám se přiřazují čísla a písmena, podobně jako se ve škole dávají známky. Čím větší číslo a písmeno, tím těžší cesta. Sedmička je už pořádně náročná.)

V devíti letech vylezl ještě těžší 7c+. V deseti 8a. V jedenácti 8a+. Adam přeskakoval lezeckou školou tak rychle, jako by stoupal po žebříku, kde každá příčka je o stupínek výš než ta předchozí — a on bral tři najednou.

Když Adamovi bylo třináct — to je věk, kdy mnoho dětí začíná na druhém stupni základky — odjel s rodiči do Slovinska, do skalní oblasti Misja Peč. Stála tam cesta s jménem Martin Krpan. Měla obtížnost 9a. (Devítka v lezení je magické číslo. Cestu s devítkou na světě tehdy vylezlo jen pár desítek lidí. Skoro všichni byli silní dospělí muži, kteří trénovali roky.)

Adam si nasadil postroj, plivl si do dlaní a vyrazil nahoru. Padal. Vstával. Padal. Vstával. A pak, za pár dní zkoušení, cestu vylezl. Bylo z něj nejmladší člověk na světě, který vylezl devítku.

Lidem v lezecké komunitě se tajil dech. „To není možné. Třináct let?" Ale Adam se jen usmál a šel hledat další cestu.

O několik let později se Adam vydal hodně daleko na sever, do Norska. Tam, ve vesnici Flatanger, se otvírá obrovská kamenná jeskyně. Říká se jí Hanshelleren. (Představ si jeskyni tak velkou, že by se do ní vešel kostel. A její strop se nad tebou klene jako ohromná převislá vlna z kamene.)

Adam si v té jeskyni vyhlédl jednu cestu. Vedla pětačtyřicet metrů — vzhůru, pak doleva, pak po stropě dolů hlavou. Říkal jí Project Hard, „Tvrdý projekt". Začal ji zkoušet, když mu bylo dvacet, a hned poznal, že tohle je něco jiného. Něco, co ho úplně přesahuje.

Na chvíli to vzdal. Pak se vrátil. Začal trénovat speciálně na ten jediný úsek, kdy se musel zaháknout kolenem mezi dva výčnělky a viset chvíli hlavou dolů, aby si odpočinul. Chodil do Hanshelleren znova a znova. Sedm cest přes půl Evropy. Asi čtyřicet dní lezení. Pády, modřiny, vyčerpání.

Pak, 3. září 2017, se to stalo. Adam — tehdy už čtyřiadvacetiletý dospělý kluk — vylezl Project Hard úplně až nahoru. Stal se z něj Silence. Tichá cesta. (Adam jí dal nové jméno Silence — Ticho — protože když lezl ten poslední metr, cítil zvláštní vnitřní klid. Jindy po těžké cestě křičel radostí. Tentokrát ne. Bylo v něm úplné ticho.)

Cesta dostala obtížnost 9c. Na světě dodnes neexistuje žádná těžší cesta, kterou by někdo vylezl. A Silence? Po Adamovi ji nikdo nezopakoval.

Když se ho potom novináři ptali, jaké to bylo, řekl skoro šeptem: „Na konci té cesty, když jsem věděl, že jsem to dokázal, jsem měl jednu z nejpodivnějších emocí v životě."

Nebyla to euforie jako v televizi, kdy sportovci skáčou a křičí. Byla to spíš úleva — taková, jakou cítíš, když konečně dořešíš úkol, na kterém jsi pracoval celé měsíce. Kdy víš, že jsi šel až na své úplné dno a vrátil ses zpátky.

Adam později jezdil na olympijské hry — do Tokia v roce 2021 a do Paříže v roce 2024. Vylezl i legendární stěnu Dawn Wall v Yosemitech v Americe — třicet dva náročných délek po jedné z největších žulových stěn světa. Američanům to trvalo devatenáct dní. Adamovi osm.

Ale on sám říká, že lezení na skutečných skalách v přírodě je pro něj víc než závody. Závody jsou sport. Skály jsou život.

Když se dnes někdo zeptá Adama, jak se stal nejlepším lezcem světa, neřekne ti, že má kouzelné prsty nebo že se narodil silný. Řekne ti spíš tohle: měl rodiče, kteří ho vzali na skály ještě v sedátku. Měl skály, na které mohl jezdit. A měl jednu věc, kterou má každé dítě — chuť dělat něco, co ho úplně pohlcuje.

Někde v Moravském krasu, hned za Brnem, dodnes existují cestičky pod skalami, kudy se malý Adam jako tříletý batolil za tátou a mámou. Nebyly nijak slavné. Žádný turista by se po nich neohlédl. Ale právě tudy začala dlouhá cesta až do norské jeskyně, kde sebejistý chlap s krátkými vlasy vylezl po stropě cestu, kterou před ním nikdo nezvládl a po něm zatím taky ne.

A když dnes Adam někde vidí dítě, jak na hřišti šplhá po žebříku, usmívá se. Protože to taky kdysi byl on. Jen místo žebříku to byly skály. A místo hřiště celý svět.